Stará láska nerezaví

14. dubna 2012 v 12:53 | Kotě v síti |  Moje postřehy, úvahy atd
Měli jste někdy, nebo máte, kapelu, zpěváka, herce, nebo jiného umělce, pro kterého bylo označení "nejoblíbenější" málo? Plakáty s jeho/jejiho tváří jste měli místo tapet vašeho pokoje, váš počítač hlásil "Málo místa na disku!", jelikož máte složky s tisíci parádními fotkami vašeho oblíbence a rodiče z vás šíleli, protože se s vámi nedalo bavit? Tak přesně tohle byl i můj případ a má závislost byla skupina Tokio Hotel. A jelikož jsem si nedávno pustila jejich CD, tak mi došlo, že stará láska prostě nerezaví.



Pamatuj si první den, kdy jsem se o nich dozvěděla. Byl to nějak začátek roku 2006 a já byla v páté třídě. Kamarádka jednou přišla se sluchátkama v uších s tím, že si je musím poslechnout. Pujčila mi jejich CD, to jsem jí já ale hned vrátila zpátky, jelikož mě němčina nějak extra nebrala, obal mi připadal divný a o názvu Tokio Hotel ani nemluvě. Jelikož ale kamarádka o nich pořád mluvila, poprosila jsem přítele od ségry, aby mi to CD stáhnul a já jsem si ho poslechla. A ty písničky jsem si zamilovala! Prostě ten styl mi úplně sednul! Před nějakým časem jsem si četla ze svého deníku z té doby a byla tam věta "Martin poslouchá hip-hop, Honza metal, Krista pop, já poslouchám Tokio Hotel. To je můj styl.". Prostě nevím, jak to popsat, ale každá jejich písnička se mi líbí.
Když jsem si podobné články, jako píšu teď, četla na jiných blozích, psaly tam holky, jak se podívaly Billovi do očí a hned v tom byly až po uši. U mě to tak nebylo. Já si zamilovala Gustava. Hráje na bicí, což se mi strašně líbilo a, abych byla upřímná, připadal mi, že jako jediný z nich vypadá normálně :D Ale postupem času jsem se platonicky zamilovala do Billa a už jsem to nezměnila. Prostě to byla láska jako trám.
Nebudu tady psát každý svůj zážitek, který jsem díky 5 letech zamilovanosti zažila, ale na pár momentů bych si chtěla zavzpomínat.
Jako třeba poprvé, co jsem je viděla naživo. Bylo mi 11, když jsem dostala lístek na jejich koncert v Ostravě pod stromeček. Byla jsem tak šťastná. Úplně si pamatuju ten pocit. Z koncertu si toho moc nepamatuju, jen pár písniček. Pořád jsem někde poletovala a snažila se dostat co nejblíže k podiu to šlo. Byla jsem ještě hloupoučká.
Můj druhý koncert byl před dvěma lety v Praze. To už jsem přece jen byla starší a rozumnější. Jela jsem tam sama, byla u tety a asi do 15:00 jsem se ještě hřála v jejím bytě, jelikož venku byla hrozná kosa. Až potom jsem se odvážila jít k hale. Znala jsem fanynky TH, jak jsem schopné stát 2 dny před halou, aby měly místa nejblíže u podia a kvůli tomu jsou schopné se i poprat. Proto jsem se do chumlu, který stál u vchodu moc necpala. Potkala jsem se tam s holkama, které jsem znala přes internet, takže jsem tam aspoň nebyla sama. Ten, kdo tam byl, tak si asi pamatuje tu paniku, co nastala, když se rozšířila zpráva, že kamiony s aparaturou se zasekly na Polských hranicích a koncert tedy nezačne v tolik, v kolik měl začít. Pak zlé jazyky rozšířily, že koncert snad ani nebude, viděla jsem tam holky brečet, prát se, kamarádka mlátila vzteky do zdi. Spoždění bylo velké, pořád jsme se cpali od jednoho vchodu ke druhému a když se konečně otevřely dveře, mladí kluci u dveří nezvládali nápor holek a ty holky prostě bez ukázaní lístku vběhly dovnitř. Vím taky, že plno fanynek odešlo, protože prostě neustálo to čekání na ně. Pak jsem si už jen našla skvělé místo na tribuně, blízko podia a užívala si každou minutu.
Na nadávky na TH jsem byla imunní. Nějak mě to neštvalo, jen jsem nad tím mávla rukou a myslela si svoje.
Takže abych to nějak uzavřela. Láska k TH byla velká, láska k Billovi taky. Skončilo to až když jsem poznala svého přítele. To asi znáte. Platonická láska prostě zmizí, když přijde opravdová. Ale i přesto na TH nikdy v životě nezapomenu a svým vnoučatům o nich budu vyprávět. Nějaká ta slabost pro Billa tam bude pořád a láska k jejich hudbě neskončí. Jen už netrávím několik hodin denně u počítače prohlížením si novinek o nich, jen občas se kouknu, jaký nový účes Bill zase má. A jestli si poslechnu jejich nové CD (až vyjde..což bude bůh ví kdy :D)? ANO. A jestli půjdu na jejich koncert? ANO!
Tokio Hotel mi hodně dali. Dali mi lásku k Německu a k němčině, našla jsem si díky nim nové kamarády, objevila jsem twincest, naučila se psát povídky a plno holek mi psalo skvělé a pochvalné komentáře, což mi zvýšilo sebevědomí a Bill mi ukázal, co je to styl, naučil mě se dobře oblíkat a nevšímat si blbých komentářů, pokud máš na sobě něco extravagantního.
Takže, děkuji TH!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaTHulle KaTHulle | 27. dubna 2012 v 22:06 | Reagovat

No, moje začátky s TH byly podovbný :D Akorát mě kámoška vnutila jejich CD a u písničky Freunde Bleiben *BUM* a začali se mi líbit :D Tak sem si to přepálila a začala sem šílet do představ si že taky do Gustava - protože byl jak říkáš "normální" :D:D Hehe a potom klasicky Bill... :D

V roce 2007 sem na koncertě nebyla, ale v 2010 jo a nepřijde mi že by tam byla nějaká panika. Spíš se každej o "něco" snažil a kecal a dělal si srandu ... A prostě plašil, protože se nudil. Absolutně sem nechápala ty hejna holek, který běhali z jedné strany na druhou a ječely "Tam jedou TH".. A přitom nikde nebyli a nebo byli dávno v hale.
Já sem tam přijela něco kolem 11té hodiny, myslím (možná dřív) - anoo sem prdlá, ale nenadělám nic. Navíc to bylo fajn aspoň sem pokecala s holkama se kterýma si píšu. A nebyla mi ani moc zima jenom k večeru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama